Nikdo neví, kdo v historii basketbalu zasáhl koš jako první, ale stalo se to jednoho prosincového dne roku 1891. Jeden z osmnácti studentů, kteří vyzkoušeli novou hru vymyšlenou jejich profesorem kanadského původu Jamesem Naismithem, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které visely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů (YMCA)ve
Auerbachovo zalíbení pro časové omezení je pochopitelné, vždyť díky rychlé hře a dlouhým přihrávkám do protiútoků, které hru Bostonu charakterizovaly, vyhráli Auerbachovi Celtics v roce 1957 první soutěž, a položili tak základ pro neuvěřitelných 10 titulů za 11 sezon v letech 1959-69.

Bostonská dynastie
V sezoně 1955-56 byli Auerbachovi svěřenci výborně připraveni, ale po obsazení slibného druhého místa ve Východní divizi prohrál Boston v prvním kole play-off s týmem Syracuse. Celtics se vyznačovali obranou tvořenou Cousym a Sharmanem. Auerbach věděl, že potřebuje posílit útočnou řadu, která se sice dobře pohybovala v ofenzivě, ale byla slabá v obraně a na křídlech. Když Auerbach hovořil o svém problému s Billem Reinhartem, svým bývalým koučem na George Washington University, Reinhart mu poskytl rychlou a stručnou odpověd - Bill RusselI.
Auerbach, který neměl v oblibě luxus tehdejšího komplikovaného systému pozorování hry soupeře, byl s tímto jménem obeznámen jen matně. Věděl, že RusselI hrál za univerzitu v San Francisku a stál včele Dons v soutěži NCAA v roce 1955, ale nic víc. Když Reinhart popsal RusselIa jako dravého rozehrávače s nepříliš velkými dovednostmi v útoku, bylo učiněno rozhodnutí: Auerbach se bude snažit vytvořit si pozici, aby ve výběru hráčů v roce 1956 RusselIa získal.
Auerbach zlanařil i Toma Heinsohna, hvězdu Holy Cross University, a poté se St. Louis Hawks vyměnil Eda Macauleyho a právo draftovat Cliffa Hagana za vytypovaného RusselIa. Když si Rochester zvolil ve druhém výběru Sihuga Greena, Auerbach získal svého muže.
Jediný problém byl, že RusselI se zavázal hrát za americký tým na olympiádě v Melbourne 1956 a do prosince nebyl k dispozici. Mezitím Heinsohn zakotvil na jedné útočné pozici a Frank Ramsey, který se vrátil po splnění armádní povinnosti, na druhé. Poté co RusselI přijel, bylo vše připraveno k zisku prvního titulu. A 206 cm vysoký pivot byl vším, v co mohl Auerbach doufat. Byl dravý na křídlech, zastrašoval v obraně a jeho představivost přesahovala všechny meze. Když zamračený RusselI vkročil na hřiště, celý tým Bostonu povyrostl.
Díky Auerbachovým instrukcím soustředit se na doskakování, uplatnovat rychlou hru a dobře bránit, RusselI zářil. A tak jeho spoluhráči, kteří se mohli uvolnit do brejku a ošidit tak obranu, věděli, že RusselI je uprostřed, aby vykryl jejich chyby. A vykrýval je svou přítomností nad obroučkou koše blokoval střely, a zavedl tak novou éru obranného basketbalu.
V útoku se RusselI omezoval pouze na vypichování míče a krátké ostré kličky. Ale Auerbachovi to bylo jedno. On byl tím koučem, který se v roce 1957 při finálové sérii podílel na vítězství Bostonu nad Bobem Petittem a jeho St. Louis, další sezonu byl poražen opět až ve finále, kdy se díky vyrovnanosti obou soupeřů muselo hrát celkem šest zápasů. Na závěr přidal Auerbach neuvěřitelných osm po sobě následujících titulů šampionů NBA.
V těchto osmi sezonách dosáhli Celtics průměru 57,6 vítězství a vyhráli sedmkrát divizi. Celtics byli skvělí v základní části, v play-off pak pozvedávali svou hru na ještě vyšší úroen. A dokázali to s různými typy hráčů, které do týmu přivedl geniální kouč Auerbach. Cousy přišel v roce 1950, Sharman v roce 1951, Ramsey v roce 1954, Russell a Heinsohn v roce 1956, Sam Jones v roce 1957, K. C. Jones v roce 1958, Tom Sanders v roce 1960 a John Havlicek s Donem Nelsonem v roce 1962.
Od prosince 1956 byl nepřetržitou hvězdou Russell. "Byl největším pivotem, jaký kdy žil," říkal Auerbach "Obrana, jakou hraje, je fantastická. Má báječný cit pro načasování. Možná, že není nejlepším doskakujícím hráčem, ale pod košem je vynikající. Žádný pivot v historii basketbalu se tomuhle chlapíkovi nevyrovná. George Mikan? Toho by strčil do kapsy. Russell by přivedl Mikana k šílenství. Bill by ho vzal stranou, nechal by ho vypálit, a pak by střelu zblokoval."
Když Auerbach po finále v roce 1966 nadobro ukončil svou trenérskou kariéru, jmenoval Russella svým nástupcem, jenž se tak stal prvním černým koučem v historii NBA. Russell ještě v roli hrajícího trenéra sledoval tým Philadelphie Warriors, jak zvítězil v roce 1967. Poté však dokázal přivést již poněkud zestárlý tým Bostonu Celtics k dalším titulům, čímž uzavřel dekádu šedesátých let. Když tento velký muž odešel po sezoně 1968-69 do penze, bostonská dynastie se blížila ke konci.
Chamberlainův nástup
Zatímco se v roce 1959-60 Celtics hnali za druhým vítězstvím, NBA otřásla další vlna zemětřesení. V týmu Philadelphie se objevil 216 cm vysoký obr jménem Wilt Chamberlain a zpustošil knihy rekordů jako hurikán v papírně. Chamberlain, nezastavitelný ofenzivní střelec a doskakující hráč vtrhl do ligy úžasným průměrem nováčka 38,6 bodu. Ovšem to byl jenom předkrm. Chamberlainovou útočnou exhibicí se stala sezona 1961-62, kdy dosáhl vynikajícího průměru 50,4 bodu a 25,7 doskoku, když odehrál 3882 minut z 3890 možných. Rovněž nastřílel rekordních 100 bodů za zápas proti Knicks. Další Chamberlainovou ukázkovou sezonou bylo období 1966-67, kdy sice jeho průměr skóre klesl na 24,1 bodu, ale byl pivotem týmu Philadelphia 76ers, kde s ním v základní sestavě hráli Billy Cunningham, Hal Greer, Chet Walker, Wali Jones a společně pak dosáhli rekordních 68 vítězství v řádné sezoně a ukončili tak vítězné tažení Celtics.
Šedesátá léta rovněž představila skupinu nových hvězd, které zazářily v halách NBA. Jména jako EIgin Baylor, Dave Bing, Jerry Lucas, Oscar Robertson, Nate Thurmond, Jerry West, Wmis Reed a Wes Unseld napomohla lize zvýšit úroven popularity.
Přesuny licencí a rozšíření přineslo NBA nové, výnosné trhy. Tým Lakers se v roce 1960 přestěhoval do Los Angeles, v roce 1962 se Warriors přesunuli do San Franciska a v roce 1963 se tým Nationals přemístil do Filadelfie a změnil název na 76ers. Od roku 1970 působila NBA pod vedením Waltera Kennedyho jako sedmnácti týmový okruh s první solidní licencí v Chicagu (Bulls) a kluby v Seattlu, Portlandu, Milwaukee, Atlantě, Buffalu, San Diegu, Phoenixu, Baltimoru a Clevelandu.

Střídání stráží
Sezona 1969-70 znamenala pro NBA období změn. Když pivot Reed, křídlo Bill Bradley a rozehrávač Walt Frazier dovedli New York Knicks k prvnímu titulu, oficiálně tak uzavřeli dekádu nadvlády Bostonu. V následujícím desetiletí získalo titul osm různých týmů, a tak se dostálo požadavku na vyrovnanost ligy. Sezona 1969-70 rovněž představila dalšího dominantního pivota - vyzáblou, 218 cm vysokou gazelu, která střílela míč až do nebe přes bezmocné obránce po 20 rekordních sezon a dovedla své týmy k šesti titulům NBA. Kareem Abdul-Jabbar získal první trofej v roce 1971, když Milwaukee Bucks s ním dosáhli 66 vítězství v základní části a v play-off poměr 12 vyhraných ku 2 prohraným zápasům. Ovšem jeho největší úspěch přišel až v osmdesátých letech, kdy společně s Magikem Johnsonem dovedli Los Angeles Lakers k pěti titulům v devíti sezonách.
Předzvěstí takové dominance byl již zisk jediného titulu Lakers v sedmdesátých letech v éře před Jabbarem. Pivotem tohoto týmu byl stárnoucí Wilt Chamberlain, který pomohl Lakers vyhrát sérii 33 zápasů a v základní části dosáhnout rekordních 69 vítězství. Lakers potřebovali pouze 15 zápasů v nadstavbové části sezony, aby získali svůj první titul.
Bylo dramatické hrát v atmosféře konfliktů. NBA obdržela první vážnou výzvu od konkurenční ligy Americké basketbalové asociace, která se zrodila odnikud a začala fungovat v roce 1967 bez valných výsledků nebo jakéhokoli herního plánu. V bouřlivých šedesátých letech se vytvořilo jisté zázemí, George Mikan zastával funkci jednatele ligy a 11 týmů začalo fungovat s bídným rozpočtem.
NBA se dívala na svého soupeře s pochopitelným opovržením. Ovšem to, co ABA postrádala v materiální základně, toho dosáhla improvizací. Všichni se posmívali červenobílomodrému míči, ale ten brzy nechyběl na žádném trochu slušném americkém hřišti. ABA také poprvé představila koše za tři body a statistiku bodů, inovace, které se zanedlouho staly i nedílnou součástí NBA.
Liga ABA se hrála devět sezon za malého zájmu diváků a bez televizních kontraktů. Většinu doby své existence strávila vedením bitev v soudní síni a přetahováním se s NBA o špičkové hráče. Ovšem dříve než zanikla, udělala ABA vážné zásahy na poli získávání talentů, zejména co se týče podpisu smluv s nezletilými univerzitními hráči - taktika, která vyvolala rozhořčení na straně NCAA a NBA. Takoví hráči jako Rick Barry, George McGinnis, George Gervin, Moses Malone, Artis Gilmore, Mel Daniels, Connie Hawkins, Spencer Haywood, Dan Issell a Julius Erving dali lize více než pomíjivý respekt.
ABA rovněž dala Ervingovi možnost hrát teatrálním stylem, který nakonec ovlivnil konzervativní NBA a pozvedl hru na vyšší úroven. Erving oslnoval fanoušky a spoluhráče vynikajícím smečováním a kouzly ve vzduchu, druhem komediantství, které hra již naléhavě potřebovala.
Když byl Erwing v roce 1973 vyměněn finančně zruinovanou Virginií do New York Nets, roztočila se kola možného spojení ABA a NBA. Média a fanoušci v New Yorku si všimli brilantního Erwinga a na scéně se objevil nový jednatel NBA Larry O'Brien. 17. června 1976 se týmy ABA New York, Indiana, San Antonio a Denver připojily k NBA a rozšířily její základnu na 22 týmů.
Bird a Magic Man
NBA postoupila do další dekády a vedoucí představitelé ligy hledali vysvětlení, proč se divácký ohlas na televizní přenosy, který nikdy nebyl vynikající, stále snižoval a špičkové hvězdy ligy byly fanoušky přijímány vlažně. Problém irnage byl spojen s poklesem pomyslných akcií týmů z velkých měst na trzích NBA - v sezoně 1978-79 skončily týmy New Yorku a Bostonu na čtvrtém a pátém místě v Atlantické divizi, Chicago bylo poslední ve Středozápadní a Los Angeles třetí v Pacifické divizi.
Ve snaze oživit hru vzkřísili představitelé NBA někdejší vynález ABA, tehdy odsouzený coby pouhá kosmetická úprava - koš za tři body. Tato změna byla s úspěchem přijata jako nová zbran k otevření ofenzivy a podpořila vzrušení v posledních minutách zápasu.
Dva přínosy pro budoucnost NBA se pak objevily ve výročním draftu. Když si Celtics vybrali z Indiana State University 206 cm vysoké křídlo Larryho Birda a Lakers si přišli pro stejně vysokého středního rozehrávače Michigane State University Earvina (Magika) Johnsona, začala liga novou éru prosperity. Tyto dvě univerzitní hvězdy se potkaly na posledním finále turnaje NCAA. Tým Michigan State, vedený Johnsonem, vyhrál utkání, z nějž byl pořízen nejdražší televizní přenos v historii basketbalu. Oba muži byli hvězdami první velikosti, typem hráčů, kteří zformovali marketingový plán ligy.
Rozdíly mezi nimi byly stejně významné jako jejich talent. Bird byl dříč z farrnářské usedlosti ve Prenclr Licku v Indianě. Byl průměrným mužem, všeho, co měl, dosáhl spíše díky odhodlání než fyzickými schopnostmi. Johnson byl povrchní, upovídané městské dítě, které zářilo na hřišti s všudypřítomným úsměvem a oslnivým stylem. Byl-li Bird správnou trefou pro Boston a východní pobřeží, potom byl Johnson perfektní pro Los Angeles a západní pobřeží. Pokaždé, když hráli, se fanoušci vyhrnuli na tribuny.
A nebyli zklamáni. Lakers s Magikem předvádějícím show a Jabbarem ovládajícím střed pole vyhráli v osmdesátých letech pět titulů a dvakrát porazili Boston ve finále. Boston, za který hrál Bird společně s pivotem Robertem Parishem a křídelním útočníkem Kevinem McHalem, kontroval ziskem tří titulů a porazil Los Angeles v památném finále roku 1984.
Dvojice Bird - Johnson NBA nesmírně zpopularizovala. Najednou se o ligu začaly zajímat televizní společnosti, fanoušci obléhali zápasy a více mladých hvězd odkrylo svůj akrobatický talent. Michael Jordan přijel v roce 1984 oživit upadající tým Chicaga a 213 cm vysoký Patrick Ewing přicestoval o rok později, aby pozvedl Knicks v New Yorku znovu na výsluní. Přivedli dorůstající generaci hvězd, které udělaly z NBA nejatraktivnější produkt v historii: Hakeema Olajuwona, Isiashe Thomase, Charlese Barkleyho, Clyda Drexlera, Karla Maloneho, Dominiqua Wilkinse, Davida Robinsona, Johna Stocktona, Jamese Worthyho a mnoho dalších.
A když se v roce 1984 ujal funkce David Stem jako čtvrtý jednatel historie NBA, sestavil ambiciózní marketingový plán, který měl přenést poselství ligy za hranice Ameriky. Na konci dekády se hvězdy NBA Bird, Johnson, Jordan a Barkley zařadily mezi nejznámější sportovce světa a ,továrna NBA' vydělala miliony dolarů z předchozích nevyužitých zdrojů. Bývalá liga o osmi týmech jich čítala 27 a kolovaly pověsti o dalším možném rozšíření v blízké budoucnosti.
Nejšťastnějším posunem vpřed v polovině osmdesátých let byl příjezd Jordana, který kombinoval styl podobný Ervingovu s intenzitou a intuicí, takže přilákal celé davy nových fanoušků a 

upoutal pozornost televizních sponzorů a pořadatelů. Všechno, co Erving dělal, dělal Jordan o něco lépe a téměř levou rukou proměnil basketbal na nový druh umění.
Jordan se v lize rychle prosadil jako dominantní hráč a získal rekordních sedm titulů nejlepšího střelce za sebou, třikrát se stal Nejužitečnějším hráčem a třikrát získal titul NBA. Poté, co povýšil Bulls na úroven respektovaného týmu, spojil se se Scottiem Pippenem, Horacem Grantem a Johnem Paxsonem, aby společně získali pro Chicago tři tituly za sebou v letech 1991, 1992 a 1993. A když potom ve 30 letech oznámil svůj odchod, poznamenal, že neexistují žádné další oblasti basketbalu, které by bylo možné dobýt.
Jordan odešel a zase přišel
Mýlil se. Krátce po Jordanově odchodu se základna NBA rozšířila na 29 týmů a byly uděleny licence kanadským městům Torontu a Vancouveru. Když v sezoně 1995-96 začaly hrát týmy Raptors a Grizzlies, Jordan se vrátil a vyměnil baseballové cíle za další dres Bulls, v němž se svým číslem 23 znovu získával tituly.
Jordan byl na hřišti stále králem, ovšem musel tvrdě pracovat, aby si toto postavení udržel. Jako nejrychlejší pistolník na Západě byl každý den zkoušen celou novou generací hvězd. Obr Orlanda a dnes Los Angeles Shaquil1e O'Neal byl v centru pozornosti jak fyzicky, tak komerčně. A daleko za ním nebyly ani takové osobnosti jako Alonzo Mourning, Chris Webber, Shawn Kemp, Reggie Miller, Kenny Anderson, Grant Hill, Jamal Mashburn a Anfernee Hardaway.
Všichni, jak se zdálo, předváděli výkony jako Jordan a popularita profesionálního basketbalu prudce stoupla. Finále NBA v roce 1995 bylo po reklamní stránce zlatým dolem, i když Olajuwonův tým Houston Rockets smetl O'Nealovo Orlando Magic ve čtyřech zápasech, a získal tak druhý titul za sebou.
Basketbal kráčí do nového století a má neuvěřitelný finanční úspěch, a tak mu mnozí předvídají budoucnost jako americkému sportu číslo jedna. Nic, jak se zdá, není nedosažitelné pro ty, kteří umějí létat.
Tým, o kterém sníte
Účastí hráčů NBA sice basketbalový turnaj na olympiádě v Barceloně možná ztratil na napínavosti, mnohokrát si to však vynahradil na lesku a přitažlivosti. Spojené státy jednoduchým způsobem získaly zlaté medaile, Dream Team s vášní rozdrtil zbytek světa.
Dream Team byl nejsensačnějším sdružením basketbalových talentů, které se kdy sešly v jednom mužstvu. Na soupisce kouče Chucka Dalyho čteme jako v knize hvězd NBA: Magic Johnson, Michael Jordan, Larry Bird, Charles Barkley, Patrick Ewing, David Robinson, Chris Mullin, Scottie Pippen, Clyde Drexler, John Stockton a Karl Malone. Univerzitní řady reprezentovala hvězda Duke Christian Laettner.
Sestavení Dream Teamu bylo důsledkem posledních neúspěchů amatérských týmů USA na světových soutěžích i nárůstu různých omezení účasti hráčů NBA v mezinárodních zápasech. Když bylo oznámeno, že hvězdy NBA budou moci soutěžit na olympijských hrách, hráči po takové příležitosti skočili.
A svět se postavil čelem této nevyhnutelné okolnosti - snadné cestě nejlepšího týmu v his torii sportu olympiádou. Je jisté, že Dream Team byl vytvořen jako trhák kvůli byznysu. Zápasy v Barceloně vyhrával průměrně rozdílem 44 bodů, v semifinále porazil Litvu 127:76 a ve hře o zlatou medaili Chorvatsko 117:85.